Cesta na dno & cesta zpět.

Příběh mentální anorexie
skrz naskrz mým životem

Nemám ve zvyku vysloveně lidi učit nebo poučovat, jak mají žít. Stejně tak nerada někomu radím, jaké by měl udělat v životě změny, a to ani tehdy, když se mě přímo zeptá. Raději se snažím jít příkladem a vytvářet pro ostatní bezpečné prostředí, kde se sami mohou dostat do kontaktu se svou vlastní podstatou.

Člověk se mění, vyvíjí a roste a stejně tak vznikal tento web, měnila jsem se, vyvíjela a rostla, až přišel moment, kdy bych ráda svoje zkušenosti s poruchami příjmu potravy předávala dál.

Mých vlastních kroků po této cestě bylo hodně a ne-všechny byly úspěšné. Některé mě na chvilku zastavily, některé mi přinesly něco málo a některé dokonce nevedly nikam.

Vypracovala jsem techniku, která vede úspěšně k cíli SNESITELNÉ LEHKOSTI a povedu Tě po ní.


„Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.“
Milan Kundera

Kdo jsem?
Snesitelně lehká?

V životě každého člověka zcela jistě existují období, která by nejraději vymazal ze svého života, zapomněl na ně a předstíral pro celý svět, že neexistovala a neexistují. Pro některé lidi je to jejich postižení, pro jiné třeba duševní nemoc nebo chyby, kterých se dopustili a nejde je vzít zpět.

Kdybych se rozhodla vymazat období, kterým mě provázela mentální anorexie a které vnímám jako svoje postižení, duševní nemoc a zároveň chybu, kterou nemohu vzít zpět, musela bych ze svého života vymazat 15 let, téměř polovinu svého života, to přeci není možné.

A tak nejenže o tom mluvím A píšu, ale rozhodla jsem se dodávat naději těm ženám, které si tohle nepředstavitelně těžké období právě prožívají.

zajímá mě celý příběh

Můj vlastní příběh lehkosti možná začal už před tím než jsem se narodila. Možná s mým příchodem na svět, s první myšlenkou, že nejsem dost dobrá, možná s prvním ztraceným kilogramem. Je to příběh, který by zcela určitě bylo jednodušší netroubit do světa a své okolí přesvědčovat, že to byla jen malá a nedůležitá kapitola mého života. Ale k čemu by to bylo dobré...?

Vedlo by to jen k vytvoření falešného obrazu o sobě samotné a k vytvoření fiktivní minulosti. A ve výsledku, s nepravdivou minulostí za sebou, bych se nikdy nevyléčila a nemohla křičet do světa, že ano, je to možné, stát se zdravou, sebevědomou ženou, která možná vždy bude mít určitá křehká místa a pro některé samolepku "blázen", ale její život může být šťastný.

Ať vzpomínám, jak vzpomínám, a to jsem absolvovala stovky hodin terapií, nepodařilo se mi najít ten spouštěcí bod, který to vše odstartoval. Poruchy příjmu potravy (a v mém případě mentální anorexie) jsou zrádné a nebezpěčné právě v tom, že jejich vznik je multidimenzionální a léčba se musí zaměřit na všechny tyto oblasti.

Ale zpět sama k sobě.

Narodila jsem se jako zdravé, předčasně narozené, plánované miminko a na svět se mi moc nechtělo, porod byl dlouhý a složitý. K mým nejranějším vzpomínkám patří narození bratříčka, když mi byly téměř 2 roky, cesty na chalupu v Podkrkonošší, kde jsme byli celá rodina, hry na pány doktory, školu a lesní skřítky, ale také často opilého, agresivního tatínka a neustále pracující a nešťastnou maminku. Celkově bych své dětství nenazvala šťastným, ale ani nešťastným. Bylo v něm spousta překrásných momentů a návalů nekonečné dětské radosti. Bylo v něm ale také spousta nejistot a strachu, v období, kdy se rodiče rozvedli. Obavy z toho, co se bude dít, proplakané noci, když mi chyběl tatínek, obavy zdali jsem dostatečně hodná holčička, zdali jsem dobrou oporou.

Vzpomínám si, kam až si vzpomínám, že jsem vždy toužila být dobrá, lepší a nejlepší, dokonalá, dokonalejší a nejdokonalejší. Dařilo se mi. Nosila jsem samé jedničky, vyhrávala recitační soutěže, vítězila jsem v každém sportu, který jsem začala dělat a s přicházející pubertou jsem se stala tou, kterou kluci rády pošťuchují a na kterou ostatní holky žárlí.

V 5.třídě ZŠ jsem se dostala na gymnázium. Nechtělo se mi tam, a tady jsem se poprvé setkala s tím, že téměř polovina třídy je chytřejší než já, že 3 a 4 nejsou úplnou raritou v mé žákovské knížce, a že se musím moc a moc snažit, abych alespoň to vyznamenání získala. Těžce jsem to nesla a trápila se svou nedokonalostí.

Přesně v tom období se maminka rozešla s přítelem, se kterým pár let žila, a kterého jsem měla velmi ráda. Nahradil mi v kritickém období roli otce, byl mým idealizovaným rytířem, mužským vzorem a tím, který mi jako první potvrzoval, že mi to sluší v červených šatech. Těžce jsem to nesla, vyčítala jsem si, že za jejich rozchod mohu já, stejně jako za rozvod svých rodičů, trápila jsem se svou nedokonalostí.

Přesně v tom období jsem na táborech vyhrávala jednu miss krásy za druhou, kluci se o mě zajímali a mé tělo začalo vypadat žensky, kulatěji a vysportovaněji. Během modní přehlídky na táboře, ve finále soutěže, na mě jeden milý, nic netušící kamarád, před všemi zařval "ty máš ale kozy" a bylo to! Těžce jsem to nesla a trápila jsem se tím, že takto nechci vypadat, že nechci mít kozy, nechci být dospělou ženou, jako je máma, a už vůbec nechci, aby se moje tělo měnilo, trápila jsem se svou nedokonalostí.

Přesně v tom období jsem dostala první menstruaci, o které jsme doma téměř nikdy nemluvili, a bylo to pro mě takové veliké tabu. Nic příjemného, něco co se musí přetrpět a sakra, zase další potvrzení toho, že se stávám ženou, kterou se stát nechci. Těžce jsem to nesla a trápila jsem se svou nedokonalostí.

Přesně v tom období neustále probíhaly boje, zda se smíme či nesmíme/ máme či nemáme/ stýkat s vlastním otcem, kousek po kousku narůstal můj obraz o mužích "všichni jsou stejní&všichni jsou hajzlové&otec se na vás vykašlal a opustil vás&jsi stejná jako je tvůj otec", a zároveň maminka pracovala tolik, aby nás zvládla, chudák sama uživit, že mi chyběla i ona. Těžce jsem to nesla a trápila jsem se svou nedokonalostí.

Když se sečte 1 plus 1 plus 1 plus 1 plus 1 je to 5, a to už může být ve výsledku hodně.

Na mou velmi citlivou, vnímavou, cílevědomou a nejistou povahu to bylo ažaž. Dost na to, abych si začala hledat něco, v čem budu dobrá, čím na sebe upoutám pozornost, kde dokážu to, co chci, a kde bude existovat svět, ve kterém se cítím jako doma. Kde to alespoň chviličkami nebudu těžce nést a nebudu se trápit svou nedokonalostí.

A tak krůček za krůčkem, v mém případě spíš skok za skokem, jsem se s ní spřátelila, pozvala jsem ji do svého života a stala se mojí nejlepší kamarádkou.

Mentální anorexie, vítej!

V rozmezí týdnů jsem jí předala vládu nad celým svým životem, obsadila každičkou buňku mého těla a neexistovala myšlenka, která by jí nebyla ovlivněna. Najednou nebyl prostor pro to, trápit se tím, že nemám tatínka, přemýšlet nad tím, jak udělat radost mamince, ani nad tím, zda chci být dospělá nebo nechci. Chviličku to i vypadalo, že se mi daří, že okolí je nadšené mou proměnou o pár kilo dolů. Konečně jsem měla něco ve svých rukách. Ta slast mít kontrolu nad vlastním tělem, nad chutěmi, nad hladem a později i nad emocemi, ta se nedá popsat jinak, než jako slast feťáka, když si píchne dobrou dávku kvalitní drogy. A přesně kvůli tady tomu pocitu slasti se velmi nenápadně z jedné "dávky" stává druhá, třetí, čtvrtá....a než se nadějete je tu závislost.

Šlo to rychle, během jednoho měsíce jsem přestala jíst téměř vše, co bylo v mých očích na zakázaném seznamu potravin (tuky, čokoláda, maso, mléko, sladké limonády..). Znala jsem kalorickou hodnotu každé potraviny, přidávala sportovní zátěž a uzavírala se víc a víc do svého světa. Během druhého měsíce se seznam zakázaných potravin rozšířil, sportovní zátěž přidala, vnější svět se víc uzavřel. Během třetího měsíce jsem už vážila 35 kilo, nejedla téměř nic a ztěží jsem vyšla schody do třetího patra, všechny světy se uzavřely. Z holky, která byla veselá, vůdčí typ, všemi oblíbená a neustále vysmátá, se stala troska, která se neusmála ani u komedie, neměla kamarády a nezajímalo ji nic jiného, než ta její pseudo dokonalost nesnědeného jídla a ovládnutého těla.

Následovalo kolečko vyšetření, psychologů a odvozu na dětskou psychiatrii do Motola. Kdybych měla říct jednu věc, která mě v životě nejvíc ovlivnila, byly by to pobyty na dětšké psychiatrii. Nejenže se už v životě nezbavíte stigmatu "blázen" a vždy se najde někdo, kdo vám to vmete do tváře, ale setkáte se se světem, který není zase tolik vzdálený Přeletu nad kukaččím hnízdem. Tvrdý jídelní režim, časové limity na jednotlivá jídla, dohled sestřiček i když jdete na záchod, hadičkové sondy v případě nestihnutí limitu na jídlo, neustálé a všudypřítomné podvody s jídlem, antidepresiva, záchvaty jiných pacientů, pokusy o sebevraždy, vážení&vážení&zase vážení, občas i nějaká ta terapie, arteterapie či osobní konzultace s lékařem. Pro mě to bylo peklo. Moje, v té době ještě dětská, naivní a velmi nemocná duše, se rozhodla raději něžít, než žít toto a zvolila k tomu svou vlastní cestu. Nejprve jsem přestala téměř úplně komunikovat, poté jsem se na reverz dostala domů, kde se mi podařilo během měsíce shodit na 32 kilogramů a ve chvíli, kdy jsem pak ležela na JIP na hadičkách a lékař mi řekl větu "dáváme vám tak týden až dva života, než vám selže srdce", tušila jsem, že se mi to podařilo. Těžko se mi vrací do vzpomínek na tuto dobu, protože pokud se mi něco vybaví, je to čistě sobecký, jen na své trápení zaměřený svět.

Druhá strana téže řeky: maminka, která den za dnem sleduje svojí umírající dceru, brácha, který ztrácí ségru a nemůže udělat nic jiného, než být oporou mamince, kamarádi, pro které jsem přestala existovat nástupem do blázince a další lidé, kteří to vše pozorovali z povzdálí.

Neumřela jsem.

Opět mě převezli na Dětskou psychiatrii v Motole, opět přišel vojenský režim, s tím rozdílem, že tentokrát jsem to vydržela 3 měsíce, uzdravila se ve smyslu přibrala na doporučenou váhu a dostala šanci začít znova a lépe.

Změnila jsem školu, poprvé se zamilovala až po uši, našla si nové kamarády a více méně jsem prožívala šťastné roky. Že jsem své kamarádce, mentální anorexii, neřekla úplné sbohem bylo partné v krizových situacích: rozchody, maturita, smrt tatínka, série nezdravých partnerských vztahů, které jsem vždy řešila nejedením, uzavíráním se do sebe a jako určitou formu demonstrace.

Od návratu z nemocnice se moje váha plusmínus usadila, ale věc kterou jsem pochopila, až o mnoho let později, cca 23let, a bylo to jak objevit Ameriku, že čeho jsem se vůbec nezbavila, jsou neustálé pochybnosti sama o sobě, sebenenávist, dětské reakce a veliká kontrola sama nad sebou.

Následovala léta hledání cest, jak z toho ven. Na různých terapiích, v různých duchovních směrech, u ruzných mužů, kteří mě měli udělat šťastnou, až do bodu, kdy jsem vyzkoušela snad úplně všechno. Ale to konečné “sbohem” neustále né a né vyslovit. Furt jsem jí, kamarádku, ještě trochu potřebovala, furt se mně ještě někde držela, furt nám náš vzájemný parazitismus v něčem vyhovoval.

Veliký zlom přišel s těhotenstvím a narozením mé první dcery Kristýnky. Téměř ze dne na den totální změna priorit, v mém egocentrickém světě najednou nebylo tolik místa, a barvičky se změnily na růžovou a slunečně žlutou.

A do období porodu Kristýnky bych posadila i to konečné “the end”.

Není to však, bohužel, úplný happy end.

Mentální anorexie mi toho v mém přítomném životě zanechala víc, jak dost: nelehké a vším tím poznamenané rodinné vztahy, partnerský vztah, který není založený na základech “vážím si sama sebe a ty mi to můžeš zrcadlit”, stigma, že jsem se pokusila o sebevraždu, velké vzpomínkové díry na své mapě života a občasné přípomínky okolí, že nejsem zdravá, že se přeci říká, že se TO nedá vyléčit.

Na druhou stranu je toho tolik, co mi mentální anorexie dala, že je zcela jasné a přirozené, že ano, kdybych nebyla bývala byla nemocná, byla bych bývala byla jiná.

Znám jednoho handicapovaného mladého muže, který přesvědčuje ostatní postižené, že mohou dělat cokoliv, co chtějí, nic není nemožné a limity si klademe jen my sami. Svůj příběh bych ukončila tím, že bych se pod jeho poslání podepsala a poslala do světa svá vlastní slova:

Poruchy příjmu potravy jsou tak šílená vnitřní muka, že si to zvenku nedokáže nikdo ani představit, ale je možné se dostat z toho tunelu ven a nadechnout se čerstvého vzduchu.

Limity nemožnosti být zdravá, šťastná a vyrovnaně klidná si stavíme jen my samy.


„Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější."
Milan Kundera

Co nabízím?

Seznam oborů, se kterými jsem se během let léčení sama setkala a co mohlo přinést důležitý kamínek do konečné mozaiky:

  • psychiatrie, psychologie, psychoterapie
  • koučink, sebepoznávací výcviky
  • výživové poradenství
  • arteterapie
  • aromaterapie
  • homeopatie
  • masáže
  • focusing
  • meditace
  • rodinné konstelace
  • jóga
  • tantra
  • ženské rituály
  • tanec
  • práce s vlastní sexualitou
  • andělská terapie
  • šamanismus
  • stovky knížek a odborných i populárních článků

Ze všecho jsem si vzala trochu, všechno mohu trochu doporučit, ale všechno určitě nemohu sama předávat.

S čím pracuji:

  • průvodcovství na cestě ke zdraví (koučink)
  • výživové poradenství
  • aromaterapie
  • masáže
  • práce s tělem: tanec, focusing
  • práce s myslí: meditace
  • ženské kruhy (skupinová terapie)
  • práce s tématem ženství v denodenním životě

Od doby, kdy se problematice věnuji, jsem obklopena odborníky, se kterými spolupracuji. V případě, že společně zjistíme, že by Vám mohl některý z nich pomoci, nasměřuji Vás na ně a domluvím Vám první setkání.

Doporučuji:

  • psychiatrie: MUDr. Jan Lorenc
  • psychologie a psychoterapie: Mgr. Jan Kulhánek, Mgr. Pavel Rataj, Mgr. Marian Bartoš
  • výživové poradentsví: Petr Havlíček
  • arteterapie: Jana Havlík
  • homeopatie: Mgr. Pavel Opelka
  • meditace: Tereza Cíchová
  • konstelace: Mgr. Petra Pejchalová
  • jóga: Alice Joštová, Martina Procházková, Petra Pikkelová
  • hormonální jóga, kundalini jóga: Irena Šorfová
  • biodanza: Aneta Končulová
  • kineziologie: Jana Uhliarová
  • tantra: Marcel Harazím
  • fotografie jako cesta k nalezení vlastní krásy: Zuzana Zońová
  • typové poradentsví (Oblékni svou duši): Martina Lowen
  • poradenství vůní (Umění vůní): Petra Hlavatá

„Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy."
M. Kundera

Kontakt


„Cena člověka je v tom, v čem sám sebe přesahuje, v tom, čím je mimo sebe, čím je v jiných a pro jiné.“
M. Kundera

Cena

Možná na to ještě není naše společnost připravená, ale já věřím, že ano.

Každý, ať mi zaplatí tolik, kolik může a na kolik si mé služby cení.